Podle Eriksona je první rok života charakterizován měnícím se poměrem

pasivního „dostávání“ (při naplňování vlastních potřeb) a „vzdávání se“ (při

naplňování potřeb druhých). Rovnováha kojence je výrazem překonání „po–

citu základní ztráty“ (odstavení ­ odebrání od prsu, nebo oddělení od matky).

Dítě, které tento pocit „základní ztráty“ zdárně překoná a dosáhne rov–

nováhy, vstoupí do života s „téměř somatickým“ pocitem důvěry, „že je

v pořádku být samo sebou, že se stává tím, čím se podle přesvědčení dru–

hých stane“, a že v rodičovském chování je pro něj srozumitelnost, čitelnost

a smysluplnost. Pocit identity v tomto období tvoří dle Eriksona setkávání

dítěte s matkou, vyznačující se důvěrou a vzájemným respektem (Erikson,

1968).

Dítě je tím, jakou naději má a jakou naději dává. Děti s handicapem smy–

slovým či motorickým dosahují vzhledem k omezené možnosti percepce či

lokomotoriky přijetí a pochopení vlastního tělesného schématu pomaleji

a s obtížemi a též jejich „setkávání“ s matkou je znesnadňováno. Existují te–

rapeutická pracoviště, kde jsou matky handicapovaných dětí učeny speciál–

ním způsobům udržování a posilování kvalitní interakce a komunikace s ko–

jencem, jež je pro něho tak významná aktuálně i pro budoucnost. 

Erikson klade důraz na Ego a jeho syntetizující rovinu mezi Id a Super–

ego. Autonomní Ego považuje za projev relativní rovnováhy. Celá jeho kon–

cepce se zaměřuje na vývoj zdravého normálního dítěte, které ve svém vý–

voji postupně přejímá aktivitu v řešení konfliktních situací, jež mu přináší

jeho životní prostředí předmětné i personální. Psychosociální krize, které

řeší v průběhu života, nejsou míněny jako krize v pravém slova smyslu, ale

jako určité senzitivní období určené pro řešení určitého konfliktu či rozpo–

ru. Jednotlivá stadia obsahují vždy negativní pól (na Ego zaměřený) a pozi–

tivní pól (od Ega směřující). Pro vývoj dítěte je ideální rovnováha mezi obě–

ma póly, neboť přemíra negativního pólu přináší škodlivé tendence pro

jedince (malignancy = stav stažení se, deprese, podezíravosti a plačtivosti)

a přemíra pozitivního zase špatnou přizpůsobivost na vnější svět (maladap–

tation = špatná smyslová přizpůsobivost ­ přílišná důvěřivost, naivní leh–

komyslnost, snadná oklamatelnost). Z vyváženosti vzniká psychosociální

dovednost, síla, možnost, ctnost, která člověku pomáhá při zvládání dalších

stadií (Erikson, 1968).

V prvním roce života je tímto významným psychosociálním konfliktem

dítěte konflikt mezi důvěrou či nedůvěrou ve své prostředí předmětné a per–

sonální. Je velmi důležité, aby dítě v prvním roce získalo pocit, že svému

25